Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

24.5.2018 - 3.6.2018

Rok protestu. 1968 v evropském kině: ozvěna v Lodži

Filmový projekt Rok protestu. 1968 v evropském kině se koná také v Lodži! V rámci jeho pokračování budou promítnuty filmy Vtáčkovia, siroty a blázni (1969, rež. J. Jakubisko) a Sedmikrásky (1966, rež. V. Chytilová)

Dvanáct filmů z šesti zemí ukazuje atmosféru konce šedesátých let, kterou zachycují za pochodu nebo ve vzpomínkách. Ačkoliv se požadavky studentů protestujících ve Francii, Itálii a v Západním Německu lišily od očekávání studentů v Polsku a Československu, přesto je spojoval duch odporu a nesouhlasu se stávajícím společenským uspořádáním. Všichni patřili k pokolení, které se narodilo po druhé světové válce. Toužili po morální revoluci a hledali v umění nový jazyk. Rozdílem byla politika. Zatímco rebelové ze Západní Evropy byli fascinováni komunizmem, bouřící se občané Střední a Východní Evropy jej zavrhovali.

V roce 1968 do evropské kultury a politiky vstoupili představitelé generace, pro které slova "rovnost" a "svoboda" nebyly pouze fráze. Na obou stranách železné opony s nimi zacházeli s nezvyklou vážností. Erich Fromm o nich napsal: "Ti mladí lidé usilují o to, aby byli, a nezajímá je, co za to dostanou a ani co budou vlastnit."

Ale tato doba měla také stinné stránky: vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, antisemitská štvanice v Polsku, teroristické útoky Červených brigád a Frakce Rudé armády. Politické a společenské změny vyvolávaly neklid a strach v skupinách, proti, kterým byly zaměřeny. Konec šedesátých let nebyl jen ve znamení radostné kontrakultury, protestsongů a módy zvonáčů, ale také v hmatatelném důkazu násilí.

Instituce, které reprezentují šest zemí: Polsko, Česko, Slovensko, Německo, Francii a Itálii, představují společné panorama doby šedesátých let zachycené z pohledu hraných filmů. Kino šedesátých let ukazuje důležitou a jednotící roli umění: hledání nových forem výrazu, odvážné estetiky, osvobození se z pout stylistických konvencí. Rok 1968 si nelze odmyslit bez filmů nové vlny. Na pozadí revolučního ducha tehdejšího kina působí dnešní příběhy překvapivě tradičně. Opravdu kontrakultura nepřekonala čas? Ne tak úplně. V současných vzpomínkách na tehdejší dobu je slyšet nota nostalgie, stesk po revoltě i angažované mládeži.

Po padesáti letech od polského Března a francouzského Května, Pražského jara a německé studentské vzpoury politika znovu otřásá děním. Změny vyvolané protestem tehdejšího pokolení, byly trvalé. Toto pokolení ale dnes už odchází z kultury i z politiky. Uvolňuje místo lidem, kteří byli vychováni v jiné Evropě. Jak se vyrovnat s dědictvím roku 1968? Co si do dneška pamatujeme a na co jsme zapomněli? Filmy, které budou promítány, dají nejednoznačné odpovědi a provokují k dalším otázkám.

Program

26.05.2018 → SB 18.00 Vtáčkovia, siroty a blázni, 1969, Československo, reż. J. Jakubisko, 82’
02.06.2018 → SB 18.00 Sedmikrásky, 1966, Československo, reż. V. Chytilová, 74’

***

"VTÁČKOVIA, SIROTY A BLÁZNI" || 1966, Československo, rež. Juraj Jakubisko

Tento příběh končí špatně, ale to neznamená, že vám to zabrání smát se, protože hrdinové tohoto filmu se smějí až do konce. Tento autorský úvod lze použít nejenom pro filmové hrdiny, ale také pro celou československou společnost po roce 1969, která musela čelit začátku těžkého období normalizace. Film, který byl natočen v prvních měsících po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, v atmosféře konce starého světa a nové, citelně horší reality, je záznamem pokusu o odpor pramenící z ducha hippisovské konstelace. Vzniklo tak nesmírně pestré, originální a intelektuálně provokující dílo, které je zároveň plné kinofilských odkazů, jako je scéna tance na smetišti filmových pásek či parodování úvodních titulků s názvy filmových studií. Hlavním motivem filmu je troska: hrdinové bydlí ve zničeném kostele a sami působí zmrzačeně. Jsou zraněni válkou. V tomto světě - trosce se jedinou jistotou stane titulní bláznoství, které tvoří enklávu svobody. Osudy hrdinů provokují k otázkám o hranicích svobody: Není hledání vlastního naplnění destruktivní pro nás i naše okolí? Film, označený jako "dílo skažené nihilismem, které neguje společenské, ne pouze socialisticé, hodnoty" nebyl distribuován. Jeho pozdní premiéra v Karlových Varech v roce 1990 mu vynesla cenu FIPRESCI i zasloužené místo v panteonu mistrovských děl filmové nové vlny.

Organizátorův popis, text: Ewa Ciszewska

 

"SEDMIKRÁSKY" || 1966, Československo, rež. Věra Chytilová 

Jeśli należałoby wskazać jeden tytuł czechosłowackiej filmowej nowej fali, który najmniej stracił na aktualności i wciąż zaskakuje inwencją wizualną, byłyby to „Stokrotki”. Histeryczne wręcz poszukiwanie formy filmowej – warto zwrócić uwagę na fantastyczne zdjęcia i eksperymenty z taśmą filmow autorstwa Jaroslava Kučery oraz scenografię i stroje Ester Krumbachovej, jednej z autorek scenariusza – współgra z ekstatyczną galopadą wątków. Chytilová opisywała pracę nad filmem w następujący sposób: „Byłam jak myśliwy, który idzie za zwierzyną”. I rzeczywiście, wyczuwalna zachłanność i pasja pozwalają na konotacje łowieckie. Zdobywanie to także temat „Stokrotek”: Maria I i Maria II dosłownie polują na mężczyzn, zostawiając ich bez emocji i pieniędzy. Ale świat bohaterek nie obraca się wyłącznie wokół płci przeciwnej: to jest jeden, wcale nie najważniejszy element zepsutego świata, który obie Marie chcą zepsuć jeszcze bardziej. Szukają ekscesu, przekraczają bariery i niszczą wspólne mienie, demolując mieszkania, objadając się i rzucając jedzeniem. Licytacja na wyzwania jest sprawdzianem dla nich samych i dla świata: czy granice istnieją? Takiego zdania były ówczesne władze Czechosłowacji, których partyjni przedstawiciele publicznie krytykowali film, a on sam, choć nie został oficjalnie zakazany, był rzadko wyświetlany. Milan Kundera, który mieszkał w Pradze, musiał się udać o położonego 200 km dalej Brna, aby obejrzeć „Stokrotki”. Wspominając tę projekcję, pisał o dwóch obrzydliwie pięknych dziewczynach, które próbują realizować swoje demokratyczne prawa – tu i teraz.

Opis organizatora, tekst: Ewa Ciszewska

Jesli by se měl jmenovat jeden titul československé nové vlny, který nejméně ztratil ze své aktuality a pořád překvapuje vizuální vynalézavostí, byly by to Sedmikrásky. Jedná se jednoduše o hledání filmové formy. Povšimnutí je hodna kamera i experimenty s filmovou páskou, o které se postaral Jaroslav Kučera, a také výprava a kostýmy Ester Krumbachové, jedné z autorek scénáře, i vzrušující série zápletek. Režisérka Věra Chytilová popsala práci na filmu takto: "Byla jsem jako myslivec, který jde po zvěři." A samozřejmě hmatatelná dychtivost i vášeň odkazují k loveckým vášním. Hon je také téma Sedmikrásek: Marie I a Marie II pořádají doslova štvanici na muže, které následně zanechávají bez emocí a bez peněz. Ale svět hlavních hrdinek se netočí pouze kolem opačného pohlaví: to je jen jeden, ane ne úplně ten nejdůležitější, element pokaženého světa, který obě Marie chtějí pokazit ještě více. Hledají excesy, překračují hranice a ničí společný majetek, demolují byty, přejídají se a plýtvají jídlem. Dražba na vyzvání je zkouškou pro ně samotné i pro celý svět: Existují hranice? Takového názoru byla tehdejší československá vláda, jejíž straničtí představitelé veřejně kritizovali film, který sice nebyl oficiálně zakázán, ale byl málo promítán. Milan Kundera, který žil v Praze, se musel vydat do 200 km vzdáleného Brna, aby se mohl na Sedmikrásky podívat. Když vzpomínal na promítání, psal o dvou odporně hezkých děvčatech, které se teď a tady snaží realizovat svoje demokratická práva.

Organizátorův popis, text Ewa Ciszewska

Více informací: https://www.institutfrancais.pl/pl/evs/rok-protestu-1968-w-kinie-europejskim

Místo konání:
Centrum Dialogu im. M. Edelmana, ul. Wojska Polskiego 83 (Park Ocalałych)
Datum:

Od: 24.5.2018
Do: 3.6.2018

Organizátor:

České centrum


Připomenutí akce
Tuto akci nelze připomenout, protože akce již začala